Přidat odpověď

Antheo, mám to velice podobně. Čtyřicet mi bude za chvilku a přestože mi objektivně nic podstatného nechybí - jsem zdravá, mám dobré manželství, dvě úžasné zdravé děti, hezké bydlení, netrpíme existenční nouzí, rodiče jsou také zdraví a soběstační - mám pocit, že to nejhezčí je nenávratně pryč. Přestože kromě plnění povinností si můžeme udělat čas i na koníčky, cestování apod., mám takový nějaký pocit jízdy z kopce. Chybí mi něco, na co bych se mohla těšit - mohu se samozřejmě těšit na spoustu hezkých věcí, které prožijeme s rodinou, baví mě být s dětmi, ale už před sebou nevidím nic podstatného, co by někam směřovalo, jako potkání osudového partnera, narození dítěte ... Tak nějak mi přijde, že mám všechno důležité za sebou a teď už mám za úkol jen dovychovat děti, které mne potřebují den ode dne méně, stárnout a umřít Asi je to nějaká momentální neschopnost přeladit se na další etapu života a na jiné cíle, než ty související s rodinou - nevím