Přidat odpověď

Zerat, já to chápu. Jsem tolerantní k jiným výchovným postupům a kdo se bez plácnutí neobejde a má pocit, že do výchovy patří, je to jeho věc a jeho dítě. JEn si tak někdy říkám, že by nebylo špatný se zastavit a zamyslet, jestli některé prvky výchovy vůbec k něčemu dobrému jsou...

A ono to není jen o plácání. Mám kamarádku, s kterou se tedy vídáme málo, bydlí daleko, ale jak ta neustále komanduje svého desetiletého syna a diví se, když chytá ten její tón směrem k ní...Jak je nesamostatný a to jen proto, že ho nenechá si věci vyzkoušet, jen rozdává příkazy a neustále radí. Chudák kluk, sebevědomí na nule, dohání to šaškováním, aby měl aspoň nějakou tu pozitivní zpětnou vazbu...