Přidat odpověď

Já taky říkám, jednou... dvakrát... pak upozorním, že příště dostane na zadek. Pak dostane na zadek. Když dám málo - usměje se a řekne: "To ale nebolelo!hihi" Když dám hodně, tak pláče a pak je mi stejně líto, že jde spát s pláčem, tak jdu za ním do postýlky, ležíme a povídáme si o tom, co se stalo a nakonec o všem možném a na závěr se rozloučíme a už nevyleze. Nakonec vidím, že je nejlepší tohle udělat hned. Lehnout si s ním, chvíli si popovídat a pak je všechno v pořádku, nestýská se mu a usne. Když přece jen ještě začne huhňat, že se mu chce čůrat, že má žízeň... Řeknu mu ať si dojde sám. Jdu také dolů, dělám si svoje a víc si ho nevšímám. Prostě pro mě platí, že už jsme se rozloučili. Malý se vyčůrá, nalije si vodu... a pak sám odejde do postýlky, už se ani nebavíme, prostě jen tak odejde. Už to tak dělává stále méně často - přestává ho to bavit :) rozespalý slézat schody jen tak, když už si ho maminka nevšímá :) Tak takhle to naštěstí funguje u nás. Ale to myslím jen večer, jinak přes den taky kolikrát nevím, co si s jeho vzdorem počít. Ach jo!