Přidat odpověď

Taky opravdu nemám žádné mírné a už vůbec ne tichí děti, kamkoliv přijdeme, jsou často nejhlučnější a nejdivočejší. Můj prostřední synek ani nemá žádný problém s tím, vrátit ránu či se poprat.
Dovedu pochopit, že se Jiřka velmi bála o svého syna, že došlo k její zkratové reakci (stále ji nechci vidět jako dospělého agresora), souhlasím, že onen kluk potřeboval a potřebuje hranice. POtřebuje ale taky ukázat, JAK se takové situace řeší a jak se hranice stanovují, a to zbitím fakt nejde. Kdyby se Jiřka omluvila, že zazkratovala, ani bych snad nereagovala, ale napsat to, co napsala, a navíc se to setká i s kladnými reakcemi???
Není přijatelné a to za žádných okolností zbít či dát facku cizímu dítěti. Když opominu, že mu tím Jiřka ukázala, že bití a agrese jsou normální a legitimní reakce, když to dělají i dospělí, kteří ukazují cestu (tipuju, že kluk nechá Jiřku i jejího syna na pokoji, a bude si troufat na mladší), tak prostě... jak si někdo může dovolit bít cizí dítě a ještě to obhajovat?
Zastavit, klidně seřvat, probrat z letargie matku, žádat o řešení instruktorku (proč by jako někdo nemohl být vyloučen? To že platí neznamená, že si může dělat co chce, nějaká pravidla přece platit musí. V řádu plavání by nějaká pravidla měla být a pokud někdo ubližuje jiným, holt si musí najít jiný kurz, zvlášť, pokud to neřeší).
Jiřko, tohle bylo

Jinak chození do kouta, vylučování se mi taky nelíbí. Zákaz činnosti s dětmi, když jim ubližuje, mi přijde ok, ale spíš je potřeba hledat příčiny.
Taky jsme měli se synkem menší problém ke konci roku, kdy stoupla jeho agresivita v Miniškolce, vyjasnili jsme si to spolu i s tetami, našli příčinu a situace je mnohem lepší. Stále si nic nenechá líbit, ale to nepokládám za problém, ale plus. Ale už kolem sebe tolik nekope...