Přidat odpověď

Kamarádce umřelom miminko, taky to bylo pro syna téma. Řekli jsme si,že miminko tu mělo nějaký úkol a pak muselo zase odejít. A že mi možná nevidím, jaký úkol tu mělo, ale teď je u Boha a dává pozor na svýho bratříčka jako andělíček. A dostali jsme se k tomu, že lidi umírají - že je to takový koloběh, že se lidi rodí jako miminka, pak rostou, jsou děti, dospěláci, pak babičky/dědečkové a pak, když už jsou moc unavený a opotřebovaný, tak si odejdou k Bohu na odpočinek. Tak to chodí, tak to má být, tak je to správné. Děti by umírat neměly a musí taky dávat hodně velký pozor, aby je nezajelo auto, nebo nespadly pod vlak apod. U syna se musí dost do detailů... (jo, řešili jsme i jak je to s krví, jak je to s kremací, jak s pohřbem do země > tělo se rozloží jako jablko, cos hodil na kmopost a stane se zemí...).
Syn to bral naprosto normálně, nijak morbidně. Já se teda úzkostlivě snažila vyhnout tomu, že lidi co umřeli, tak usnuli, aby si nespojoval spánek a smrt.