Přidat odpověď

zázemí chápající právě nemám...jako svěřit se něčím rodičům...jednak mají svých problémů, co si způsobují víc než dost...ale za druhý, oni nejsou ty typy našich babiček, když člověk přijde zdrblej, chce aspon tu podporu, tak ty babičky řekly: "pojd já postavím na kafe...pohladily po vlasech, utěšovaly, nic nehodnotily" a do člověka se vlil takovej klid, že fakt pak uvěřil, že bude líp...prostě měl pocit bezvýhradnýho přijetí, ani mu nemuselo být poskytnuto nějaký materiálno


kdežto svěřit se rodičům - no...stejně jako u manžela nevím, kdy na mě cokololiv z toho později vytáhnout, kdy to použijí proti mě...třeba postěžování na manžela už jsem se v krajních případech dočkala takových glos "když si za ním od nás utekla, tak to máš"...jako prostě rodiče stejně jako můj manžel dokážou dost zranit...nehledě na to - nemám iluze, ted když se s nimi stýkám občas, jde to...ale pořád ještě si pamatuju, z jak bolestného a pro psychiku špatného prostředí u nich jsem odešla a že by to bylo vrátit se k nim stejné

mj. oni podle mě stejně jako můj muž mají problém brát druhého takový, jaký je, snaží se lidi někam strkat, kam nechtějí...máte s nimi pocit, že se nesmíte projevit naplno...jako moje máma vždy všechno věděla nejlíp, já až po odchodu z domova začala teprve pořádně poznávat, kdo jsem a kam bych v životě měla směřovat...jenže to už jsem jela po jiné koleji...a můj muž je taky taková povaha, možná ne v hloubi duše, ale navenek je sebejistý, on nemá o sobě pochybnosti /ve skutečnosti si ale říkám, že to může být pravý opak/