Přidat odpověď

S manželem jsme dítko dlouho plánovali a chtěli, zadařilo se docela rychle. Nyní jsem v 6-tém měsíci a začínám si být téměř jistá, že to byla chyba. V manželství se množí problémy, zjistila jsem, že mi byl manžel před nějakou dobou nevěrný (už jsem byla těhotná). Uvědomila jsem si, že moje touha po dítěti byla spíš touha po normální rodině, měli jsme ve vztahu už dřív nějaké problémy a dítě představovalo pro mě takovou jakousi spásu.. Těhotenství mám vesměs bezproblémové, akorát místo pohybů cítím, jakoby mě malá zevnitř snad škrábala nebo co. Asi za to, jaké mám hříšné myšlenky. Od manžela se chystám odejít, žijeme odděleně. Už mu nemůžu věřit a pochybuju, že ještě někdy budu schopná nějakému muži věřit. A rodina bez partnera, o kterého se můžu opřít, pro mě není rodina. Asi mě tu spousta milujících matek odsoudí, ale já začínám být čím dál víc sobecká, cítím, že na výchovu malého špunta nemám, ani nechci mít. Chci zpátky svůj život, kdy si můžu rozhodovat jen sama o sobě a nejsem ničím omezovaná. Nevím, co mám dělat, je mi to strašně líto, kvůli malé, nezaslouží si to. Ale já si prostě nemůžu pomoct. A vím, že po porodu bude hůř.. Mám pocit, že můj život skončil.