Přidat odpověď

Duckie, v dnešní době bych byla ráda za práci, kterou partner má!
Já byla taky na všechno sama a když na mě lezla depka, tak jsem si rychle uvědomovala, jak je super, že má můj muž takovou práci, která ho baví a je zaměstnaný! Ale chovala jsem se vždycky, jak mi velel rozum. Když jsem byla hodně unavená, tak jsem hold nevařila a nebo jsem si dala nějakou tu rychlovku; příp. jsem hold neuklízela a pořádnou generálku jsem dělala ve světlých chvilkách, kdy mi bylo dobře.
Po císaři jsem tahala dítě do a ze 4. patra bez výtahu od 3. dne po příchodu z porodnice a nákupy jsem dělala raději denně po málu než jeden velký. Příp. na velký jsme jezdili spolu s manželem o víkendech. Při druhém dítěti, jsem musela zvládat ještě péči o starší dcerku a už nešlo si ve volných chvilkách jen tak zalést do postele, nevařit... a taky to šlo. Po dalším císaři jsem taky doma uklízela, vařila... od první chvíle, co jsem přišla domů - nešlo to jinak. Kdybych čekala na těhotenství, kdy budu mít někoho k ruce, tak bych děti neměla asi nikdy.
Pokud je rekonstrukce teď nutná a potřebná, tak bych partnera tlačila do nějaké placené výpomoci, nezvládáš-li to sama.