Přidat odpověď

My žili na "vesnici", která měla všeho všudy 19!!! obyvatel. My jako děcka jsme chodili ze školy 5km pěšky, každej den - autobusy jezdili jen ráno do školy, když jsme zaspali, nebyla možnost se do školy dostat. Rodiče chodili do práce na střídačku - jeden měl ranní, druhej odpolední a naopak. Takže se doma střídali. Aby to zvládali, já měla na starost celej barák i s posádkou (od svých 9ti let!) Když mi bylo 17, tak se rodiče rozhodli, že je na čase zmizet, aby jsme nebyli furt tak izolovaní - je pravda, že pod menším naším nátlakem.. byly jsme teenageři a žít v takové p*deli bylo teda rovno tomu zakopat se pod zem.. je pravda, kamarády jsme tam neměli, max. sousedovic kluky, ale to bylo spíš z povinnosti - co jiného tam dělat, že.. V 17ti jsme se odstěhovali do dědiny, která má cca 350 obyvatel a to bylo něco pro mě - najednou autobus každou hodinu, obchody DVA! Ano, makalo se na baráku, ale pro nás to bylo vysvobození..
Jestli tam nejsi spokojená a nejradši bys šla do jiné - větší dědiny, promluv si s manželem. Zkus se mu naznačit důvody, proč to tak chceš, jak se cítíš. Zkuste nějaký kompromis. Jinak děti budou hodně izolované od společnosti, od přátel, budou to uzavření samotáři nemyslím si (z vlastní zkušenosti), že pro děti je dobré bydlet takhle odděleně od civilizace. Já to našim nezazlívám, vím, že měli co dělat se šesti dětmi a nemohli jít pryč, ale já bych tam s dětmi žít nechtěla - kvůli nim. A jestli ty to cítíš stejně, jako matka dětí, partner by to měl chápat