Přidat odpověď

Zdvořilost pro mě není se nechat ocicmávat a nutit sebe nebo děti k ocicmávání, když mi či jim to osobnostně nesedí - to považuji za přetvářku a v případě dětí za lámání ega. Zdravit, prosit, poděkovat, nenadávat, neskákat do řeči - to je zdvořilost, ale tam to končí. Objímat se? Nechat na sebe sahat, když mi to není příjemné?


"Zdvořilosti je třeba se učit, sama nepřijde."
Třeba je to jen problém vyjádření, že mi to vyznívá jako nesouhlas s tím, co jsem napsala. Jak dítě dozrává, tak i bez babičkovských přednášek a nasekávání na zadek a co tady ještě doporučují, naučí se samo víc rozumět a kontrolovat své emoce - v sobě. Prostě moji dceru byste asi označovala za nevychovanou - jenže ta se do svých čtyřech před dospělými tak styděla, že prostě ze sebe pozdrav nedostala, a nechat na sebe sáhnout? Zapomeňte. Po bezproblémovém půlroce v MŠ - se před zastupující učitelkou raději počurala, protože se bála zeptat nové tváře, kde je záchod. Vždycky mi třeba před obchodem říkala, že taky pozdraví "Dobrý den", sama od sebe, nikdy jsme to neprobíraly, a v obchodě? Nedostala ze sebe ani slovo. A vyrostla z toho, prostě já i nadále zdravila, jak jsem zvyklá a nijak ji to "neučila", nekázala, netlačila. Má pět a ejhle. I bez výchovy zdraví, ještě přede mnou .

ad "U nás se lidem postotalitně trochu pletou pojmy."
Co jste myslela tou větou v souvislosti s mou původní nadnesenou otázkou? Nechápu.