Přidat odpověď

Já jsem svůj příběh nepsala, ale sama bych potřebovala nějakou radu. Rodičům neodpustím nikdy, nestýkáme se, já si za svým životem s nimi, do 18 let, zavřela dveře. Dnes mám sama vlastní rodinu, úžasné děti, teď ještě víc nechápu, jak mi mohli ubližovat, já bych dětem nedokázala dát ani na zadek. Já si to zlé jakoby znovu žiju skrz své děti. Jezdíme po výletech, kupuju jim různé dárečky, doma je klid a pohoda, žádné nervy, kdy kdy a v jakém stavu přijde a co bude následovat. Není to žádná terapie, jen trvalo mi 7 let, (teď mám 36), než jsem se byla schopná aspoň částečně od těch zlých věcí odprostit. Některé věci ale nezahojí aní čas.
Myslím, že každý si prostě musí zavřít dveře za tím, co bylo a zkusit to vytlačit. Aspoň u mě to takhle funguje. A opravdu můžu říct, že jsem maximálně šťastná, spokojená. Jen děti nikdy nepoznají jednu sadu prarodičů.