Přidat odpověď

Solle, já mám podobnou zkušenost, dokud jsem to řešila s psychology nějak řekla bych racionálně, sice jsem měla pocit, že to postupně rozkrývám a trošku líp tomu rozumím (minimálně těm mechanismům), ale duševní úleva se nějak nedostavovala.

Před deseti lety mi jeden alternativec řek, že mám otci odpustit, ale mně se strašně nechtělo, nepřipadalo mi vlastně ani SPRÁVNÝ, aby on dělal to a to a ono a já mu to pak jen mýrnyx dýrnyx odpustila. Tvrdil, že tím zatěžuju hlavně sebe, já to tak tenkrát neviděla. Pak ale navrhnul něco, co pro mě bylo skousnutelný - abych mu zkusila "posílat" něco pozitivního. To už mi šlo líp, něco jako "přeju ti, aby sis to v sobě dokázal uspořádat tak, abys byl sám se sebou spokojenej a měl v sobě klid a neměl potřebu si svý nespokojenosti vybíjet na ostatních". Pár minut denně (no spíš párkrát do měsíce) jsem na to myslela třeba při chůzi na ulici. A myslím, že tohle byl tan zlom. Do tý doby jsem pořád chtěla, aby tu moji křivdu všichni nějak uznali, veřejně řekli, že se choval strašně a neměl na to právo.. jakoby moje vlastní vědomí, že to tak bylo, nestačilo. Ale to je věc, která se z různých důvodů nikdy nestala a asi by se bývala nestala.. A srandovní je, že od tý doby, co jsem si to přebrala během tý cesty, on sám občas mluví o tom, co všechno podělal a že je mu to líto. Některý svoje hranice teda asi nikdy nepřekročí, ale mně už to nějak nevadí.