Přidat odpověď

"Pokud se doberete těchto kořenů, přijdete na to, že rodiče za své činy vlastně nemůžou. Je to osvobozující zjištění. "

Nesouhlasím. Znám ze svého okolí několik rodičů, kteří se ke svým dětem chovali nebo chovají příšerně. Znám pozadí, i jako nezúčastněná osoba si dokážu zdůvodnit, proč se ti rodiče chovali tak a tak, ale co je to těm dětem platné? Co když se to dítě snaží s rodičem ty záležitosti x let probrat po dobrém a narážejí na nepochopení a neochotu o tom mluvit? Myslím si, že kdyby s tím ti rodiče něco CHTĚLI dělat, tak se jim to podaří.

Budu konkrétnější. Znám matku, která od svého jediného dítěte (pohlaví neuvedu) celý život kategoricky vyžadovala samé jedničky. Horší známka než čistá jednička byla i na střední škole (!!!) důvodem ke sprostému řevu ve stylu "jednou budeš vytírat kravám v kravíně p****e, protože s tímhle přístupem na víc nemáš". Právo na volný čas nulový, cokoli jiného než čumění do učebnic bylo plýtvání časem. Dítě se to s mámou mockrát snažilo v klidu probrat ve stylu "mami, vždyť kolem sebe vidíme x lidí (jmenovalo), kteří samé jedničky na střední škole neměli a stejně jsou úspěšní. Já si potřebuju chvíli odpočinout, ať můžu nasbírat síly na učení." Odpovědi byly ve stylu "ostatní mě nezajímají a nebudu s tebou diskutovat". Dítě vědělo, že to máma měla jako malá těžké, že v útlém věku přišla o jednoho z rodičů, že nedostudovala vysokou školu - spíše vlastní než cizí vinou. Dávalo jí ale tohle všechno právo s dítětem takhle zacházet? A má to dítě dodnes i v hluboké dospělosti právo svoji mámu nenávidět, mělo právo s ní přerušit kontakty a nikdy jí neukázat vnoučata? Vím, že se mnou spousta lidí nebude souhlasit, ale já jsem na straně toho dítěte a připouštím, že bych se na jeho místě nejspíš zachovala stejně. Ono je tomu dítěti totiž kulové platné, že to s ním máma "myslela dobře" a že ho vychovávala "jak nejlépe uměla".