Přidat odpověď

Díky moc! Nevím, jak jsi to myslela s tím uletěním, ale poslední věc, která se mi hodně stávala už od puberty a je stále silnější v poslední době: (jinak už jsem tady o tom kdys psala na nějaké diskusi): stává se, že třeba jdu, a najednou mám pocit, jako že jsem mimo své tělo - někde nad ním, nebo vedle něj, že tělo neovládám, že jdu jen dál jako robot. Nebo prostě se jakoby ocitám za nějakou průhlednou oponou, vnímám vše, ale jako divák mimo svět, pak mě vždy ovládne panický strach a se "jako by" vrátím zpět. Někdy mám pocit v takových stavech že jsem někde jinde a jindy a že vše, co se týká mě, včetně jména, ke mě nepatří... Takové stavy trvají vteřiny, maximálně možná minutu, ale vnímám to dost intenzivně... Někdy mám strach, že se "nevrátím", nebo že se mému tělu v takové chvíli něco stane... Těžko to popsat... Okolí si toho nevšimne, výjimečně mají pocit bdělého spánku... Stává se mi to třeba i při rozhovoru s někým. Kolegyně mi kdysi poradila v takových chvíích myslet na chodidla, že to fakt pomáhá, a že takové stavy mívají jogíni - ale cíleně...
Tady na rodince mi psali, že se to prý jmenuje depersonalizace a derealizace... Švagrová říkala, že prý je to důkaz častého převtělování mé duše, která má tak už snadnou schopnost opustit tělo... Jenže já na převtělování nějak nevěřím...

Jinak nemocí mám dost odmalička, ale skoro všechny jsou na podobné bázi - autoimunitní. Na druhou stranu mé tělo infekce likviduje téměř v rekordním čase... Mám prý atypickou imunitu. Imunita je tak silná, až likviduje vše, ale fakt stačí stres a likviduje vlastní tělo... Nicméně mám pocit, že tohle jsem už dostala pod kontrolu. Teď se až na ty močové cesty cítím dobře. A psychika - je to také vcelku ok, jen si hodně beru křivdu a nespravedlnost a mám sklon řešit problémy jiných lidí.