Přidat odpověď

Damio, na začátku, když jsi psala o svém problému, jsem Ti fandila, ale teď začínám mít dojem, že vlastně nic řešit nechceš, že máš už vlastně vyřešeno (zajištěné školky apod.), jsi rozhodnutá a od nás chceš vlastně jen "posvěcení" správnosti svého rozhodnutí ("všichni známí říkají, že moje řešení je rozumnější").

To, že dopředu víš, že by Tvůj manžel na psychologa nepřistoupil, psycholog by stejně všechno rozkecal, stejně dopředu víš, co by vám poradil a tak to radši ani nezkusíte, práce pro Tebe v regionu není a nikdy nebude... jak říkám, na začátku jsem na 100 % fandila Tvému řešení, ale teď po přečtení diskuse si říkám, že já být na místě Tvého manžela a mít proti sobě takto rozjetý "tank", tak možná taky budu uhýbat a dělat mrtvého brouka.

Uvědom si, že jednoznačně správné řešení NEEXISTUJE. Je vcelku jedno, co vám o tom řeknou známí nebo kamarádi - oni ve vaší kůži nejsou. Pokud máte spolu zůstat jako plnohodnotní partneři, tak prostě MUSÍTE najít řešení, které bude vyhovovat OBĚMA. Pokud jeden z vás - jedno který - zvolí taktiku, že prostě musí být po jeho, případně prohlásí, že nic řešit nehodlá, máte problém oba.

Vím, že by Ti bylo příjemné slyšet, že máš pravdu, Tvoje řešení je lepší a Tvůj muž je trouba, když na něj není ochotný přistoupit, a možná kdybys věděla, že ten psycholog mu to náležitě "vysvětlí", byla bys k němu ochotná jít. Ale takhle to nefunguje. Psycholog není od toho, aby rozhodl, zda je to či ono řešení lepší, ale aby navedl lidi na to, aby se dokázali dohodnout sami.

Myslím, že chybu v komunikaci děláte oba, Ty i manžel. Škoda, že nemůžeme slyšet i jeho jako druhou stranu. Pokud bych brala jako 100% objektivní to, co říkáš Ty (a nepochybuji o tom, že to tak skutečně cítíš), bylo by to totiž vcelku jasné: Tvůj manžel je zápecnický pohodlný sobec, kterému je úplně ukradené, jak jeho žena žije a co cítí, nechce o tom nic slyšet a zajímají ho jen vlastní mělké a proměnlivé zájmy. Od své ženy ale vyžaduje, aby se mu 100% přizpůsobovala. Nic a nikdo ho nezmění, takže v zájmu zachování vlastního duševního zdraví je vlastně skoro povinnost od něj odejít.

Ale takhle jsi to asi nemyslela, že?