Přidat odpověď

Ráda bych zjistila, jestli má někdo podobný problém jako já. Stále si totiž nemůžu zvyknout na manželovu rodinu. Ne, že by byli špatní, ale mají úplně totálně jiné zvyky, než rodina naše.
Naše rodina je nevěřící, manželova věřící. Já jsem ze dvou dětí, manžel z pěti. U nás se hodně vyjadřovaly emoce, u manžela vůbec, jedná se o velmi klidnou rodinu. Mně rodiče výrazně pomohli ke startu do života, u nich skoro vůbec. U nás se hodně slavily narozeniny, svátky, u nich skoro vůbec, manžel např. dodnes neví narození rodičů, sourozenců. U nás v rodině se občas pohádáme, u manžela se nikdo s nikým nepohádá. Vlastně se ta manželova rodina spolu skoro vůbec nestýká, jenom na Vánoce a Velikonoce. Manželovi sourozenci bydlí v garsonkách každý jinde a když se zeptám na to či onoho, co dělá, tak neví....já jsem zase zvyklá se informovat, co dělá moje sestra, někdy možná až trochu moc.
Ať dělám, co dělám, pořád si na ně nemůžu zvyknout, možná je to tím, že se s nimi vídám málo. Mám problém s nimi komunikovat. Když jsem přišla do jejich rodiny a manžel mě představil, zrovna byli v takové dlouhodobější velmi obtížné situaci, z toho vyplývá, že při seznamování, kdy vzniká velmi důležitý první dojem to dopadlo tak, že se na mě všichni mračili. Také mám prostě problém s komunikací, švagrová a švagři při setkání nemají evidentně zájem se se mnou bavit, baví se jenom mezi sebou. Když jsem např. byla těhotná, nikdo se mě nezeptal, co bříško, jak se cítím a tak.
Připadám si u nich tak strašně cize, vyděděně.
Má někdo jako já podobný problém?
Mám se snažit se k té rodině nějak přiblížit anebo se smířit s tím, že lepší už to nebude?
Díky za názory.