Přidat odpověď

to je hezky napsáno. S tím přeceňováním školního kolektivu souhlasím.
Dcera je aktuálně předškolačka. Jsou tu v městě 2 zš. Maminky v šatně neřeší nic jiného - do které školy, a do které třídy (ke které učitelce) půjde to jejich. Já nejsem místní, takže to neznám, nevím podle čeho se rozhodovat, je fakt že bych byla ráda kdyby šla se 2 děvčaty z její současné školkové třídy - protože budeme sousedi až se přestěhujeme do domku. Jinak mi obě školy připadají docela dobré, resp. nevím co by mělo být pro mě to podstatné kritérium když jsou prakticky stejné.
Domácí škola jako idea vzdělávání svého dítěte sama, protože sama vím co mu jde/nejde a jak na to - to mě oslovuje, souhlasím s tím, každý má svoje tempo a co jinému stačí říct 2x, druhý potřebuje slyšet 10x atd.

Dcera je poměrně šikovná, hodně si pamatuje atp., číst a psát se snaží už taky sama. Ráda se učí nové věci, jak se řekne "úkol" hned se hrne že ho bude dělat. To je ta část "pro" - že by pracovala ráda, a protože chápe rychle, strávila by nad tím mnohem méně času než při hromadné výuce, hodně se ptá a chce se dozvědět věci související které třeba při výuce ve škole probrat nestíhají (a než dojde domů tak to zapomene a už se nezeptá). Další věc - nemiluje kolektiv, kolektivní hry, kolektivní soutěžení, a hlavně - rámus který dělají děti pokud jsou ve skupině. Prostě si udělá svoje a pak se se nudí protože ostatním to trvá a ještě je u toho hluk. Často mi to doma říká - že je unavená z toho jejich hulákání. Ovšem na druhou stranu - miluje paní učitelku - je to pro ni asi něco jako "polobůh" protože co řekne je svatá pravda a maminka se leckdy může jít bodnout (ne, nejdřív se zouvají boty a potom až se sundává čepice a šmytec). I učitelka říká že s ní dcera hodně často chce chodit za ruku, chce sedět u ní atd.
Ovšem co mluví proti - sama se těší že půjde do školy - pro ni to je něco jako pro dospělého postup v práci - další "level". Taky synek už půjde do školky (kam se též těší - sestra je vzor) a tím pádem bych je mohla vypravovat oba najednou i si pro oba najednou chodit - a mít dopo čas na práci/státnice. No a další a podstatná věc - učím sice ráda, výletím s nimi ráda, vybarvuju a čtu si s nimi ráda, ale už mě ty sourozenecké boje nesmírně unavují. Jako samozřejmě mají se rádi, hrají si spolu, ale připadá mi že musím mluvit na oba současně, hrozně se přetahují o mou pozornost, synek je taky hodně šikovný a zvládá toho hrozně moc (opět sestra vzor), takže dcera se tím spíš snaží aby byla v něčem lepší, jedinečná. Takže se domnívám že bude v tomhle lepší je rozdělit. Nebo nevím jestli jsem já tak neschopná že nedokážu přimět svoje děti - vlastní sourozence - aby se nehynoucně milovali a ni pohledem si vlásku nezkřivili, ale mám dojem, že bude pro ně fajn mít každý zvlášť své teritorium "úspěchu".