Přidat odpověď

To je hrozné

Ale vidíš, zvládla jsi to. Už tě to nedojímá. Třeba i já za deset let dospěju k takovému nadhledu. Teď je mi to sice jedno, nezáleží mi na ní, nechci ji vídat, ale v koutku srdce mě tak mrzí, že mě k oltáři povede sestřička a né táta, že až budu mít první fotku z ultrazvuku, neukážu jí ji. Že se s ní nebudu moct radovat. Dlouho jsem věřila, že je chyba ve mě, že špatná jsem já a že ji opravdu musím litovat a starat se o ni. Ale není to tak. Už to vím. Naděje, že se změní, není.