Přidat odpověď

Zatím jen krátce. Protože o tomhle VÍM, že je to jediné možné řešení. Zatímco defacto sama trpím tím, že nemůžu zvládnout to, co by ráda ode mě moje máma viděla; teda že uznávám, že má OBJEKTIVNĚ v mnohém pravdu. Jenže život není jen o objektivitě. Je i o subjektivních záležitostech - osobních omezeních, o vědomí viny (například) a pocitu smutku z toho, že něco proběhlo tak, jak proběhlo, a dnes se to dá změnit jen těžko a pomalu atd. Takže v oblastech, ve kterých máme třecí body s mamkou, jsem prostě zranitelnější.
Jinak na sobě se snažím pracovat průběžně celou dobu, co žiju s manželem, on je pro mě pan Higgins , bez něj bych mohla být druhá moje máma .
Třeba MM pravil, že vlastně ani nejde tak o to, mamku změnit, ale ZKUSIT TO. Protože oba víme, že když půjdeme "do boje", bude to bolet na všech stranách. --- Jistěže jsem dopředu věděla, že jsou tři možnosti, jak spory s mamkou zvládnu: buď budu "laskavá, ale pevná", nebo splachovací, nebo mě to semele. Splachovací se učím být 10 let, takže to je nejslabší řešení. Zbývají dvě - a teď mám dost krizi, takže mě to holt poněkud semlelo. Ve čtvrtek jsem mluvila se svým lékařem, také o možnosti své hospitalizace, ale syn a manžel mě teď moc potřebují (soudíme tak všichni), takže mi zvýšil antidepresiva - a potvrá nějakou dobu, než to zabere. Tož asi tak, prozatím. V podstatě se dá říct, že hledání knížek je něco jako když se tonoucí stébla chytá: začít čímkoliv, hlavně nemít ten svíravej pocit, že život je k ničemu, že jsem se nikdy neměla narodit - vede to k pasivitě, sebeobviňování, nekonečnému pláči atd. (něco podobného možná zná každý, kdo se léčil s depresí).