Přidat odpověď

no, Kubíka tohle taky už 1/2 roku drží:(...
zrovna nedávno před spaním taky šílenej pláč a že nechce abych já umřela, aby on umřel...
a proč musíme atd...
z filmů o dinsaurech smrt zná, ale na lidi, resp. na sebe a své bezprostřední okolí si ji vztáhnul až po 4-tém roce
navíc u nich ve školce mají chlapečka, kterému loni bohužel zemřela maminka, takže to probírali i ve školce formou nebíčko, obláček... ale když si to přebral stejně plakal, že nechce abych umřela a byla na obláčku, že chce, abych byla pořád s ním

já jsem teď zkoušela takové to realistické - každý umře, ale až za spoustu let + opotřebování orgánů, všechno bolí, furt se spí + jsem přidala že já a tatínek dřív než on a že to je za strašně dlouhodou dobu atd... ale nic moc, je na to ještě malej (celkem jsem si vyčítala, že jsem ta nehodila ty andělíčky - vždyť co my víme, že), plakal, že to nechce, takže jsem to skončila tím, že tohle jsou věci, které jsou za tak dlouho, že nás ještě vůbec nemusejí zajímat - a budem to řešit zase až později...

mmch. - já jsem sice už dospělec (a pohan k tomu), ale se smrtí svých "blízkých mužů" (2 dědečkové, strýček a bratranec) se dodnes nemůžu vyrovnat (měla jsem se všemi až nadstandardně krásné vztahy!) Sama pro sebe si říkám, že tam někde nahoře jsou a dávají na mne bacha....