Přidat názor k článku Pan Dolejš jde k ústavnímu soudu

Právo na výživu dítěte vzniká jeho narozením (§ 7 odst. 1 obč. zákoníku). Právo nezl. Lukáše na výživu vzniklo 17. 5. 2000. Jeho otec na něj zaplatil do doby rozhodování odvolacího soudu za celou dobu jeho života pouze 5.000,-Kč, veškeré náklady vždy nesla jeho matka. Otec neplatil již od Lukášova narození, přestože tehdy byl Lukáš naprosto zdravé dítě. Otcovo poukazování na to, že se nemůže podílet na zvýšených nákladech dítěte, jestliže nezavinil jeho zdravotní postižení, je naprosto alibistické, účelové a nezákonné, stejně jako ztotožňující závěr Městského soudu v Praze.

Stěžovatelka tvrdí, že za Lukášovo postižení není odpovědný ani otec, ani jeho matka. Stejně tak totiž k jeho postižení mohlo dojít z příčiny jiné, např. náhle se vyskytnuvší neléčitelné choroby. Nicméně to nezbavuje rodiče jako prvotně odpovědných osob za žádných okolností povinnost zajistit Lukášovi výživu dle jeho aktuálních potřeb. Na této výživě se musí přiměřenou částí podílet i otec. Jinak se přesouvá valná část vyživovací povinnosti na matku, která má dítě svěřené do své péče.

V žádném případě proto nelze souhlasit se závěrem Městského soudu v Praze, že „by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby otec nesl tímto způsobem zvýšené náklady na potřeby nezletilého v celém rozsahu.“ Zvýšené potřeby nezl. Lukáše nedosahují pouze výše 2.200,- Kč, jak se nesprávně domnívá Městský soud v Praze, ale jsou mnohonásobně vyšší. Otec by se svým podílem v této výši (2.200,- Kč) podílel na zvýšených nákladech pouze značně menší částí, nikoliv v celém rozsahu.

Městský soud v Praze rovněž nepřihlédl ke skutečnosti, že rodiče nezl. Lukáše spolu nežijí a otec je osobou, která neplní dobrovolně svoji vyživovací povinnost již řadu let, ačkoliv platí, že oba rodiče mají přispívat na výživu dítěte podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Podle 2. věty tohoto odstavce má dítě právo podílet se na životní úrovni svých rodičů (viz § 85 odst. 2 zák. o rodině).



Městský soud v Praze rovněž přehlédl fakt, že stěžovatelka se o postiženého Lukáše stará 24 hod. denně (viz § 85 odst. 3 zák. o rodině - soud přihlédne k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje), tudíž svou osobní péčí zajišťuje potřeby nezletilého a že otec se o syna vůbec nezajímá, nenavštěvuje ho (nenavštívil ho ani jednou ani v době před jeho zdravotním postižením), neposílá mu žádné dárky apod. Neučinil tedy srovnání péče ze strany matky a ze strany otce, nijak tento fakt nezhodnotil.