Přidat odpověď

Máte oporu (myslím tu duševní) ve svých rodičích?
Vždycky jsem si myslela, že se za mě rodiče postaví, že mi pomohou, pokud bude třeba. Nevím asi jsem se spletla.
Jsem 8 let pryč z domu, vlastně jsem se vdala ještě před ukončením školy. Potom jsem byla dva roky doma a potom pracovala, nikdy jsem rodiče o nic zásadního nežádala, peníze mi nedávaly, i v horších dobách jsme finannčně vyšli, nikdy by mě nenapadlo to snad ani po našich chtít, ani teď ne. mamka mi občas, když jsem si o to řekla dcerku pohlídala, nemyslím, že by se jednalo o nějaký extrém asi tak jednou měsíčně.
A teď mám problémy v manželství, ty trvají delší dobu, nikdy jsem se rodičům ani nesvěřovala, jenom když se skutečně něco profláklo, jednou, když mě manžel bil, zavolala dcerka babičku. Ani tehdy jsem s nima svoje problémy neřešila.
V současné době sobectví a arogance manžela dostoupila vrcholu přes který to nejde. Rozhodla jsem pro rozvod, opravdu už s ním nemůžu dál žt. Ironií je, že jsem bez práce, před rokem jsem dala část domu přepsat na manžela, protže o to strašně usiloval a já mu (blbec) věřila.
No a před hodinou mi rodiče oznámili ať nepočítám s jejich podporou, že mě nemohou živit (opravdu po nich nic nechci), že dům se rozhodně prodávat nebude a že jou zvědaví kam chci jít a z čeho chci žít. 6e si myslí, že bude lepší všechno vydržet.
Tak jsem se v celé složité situaci ocitla sama, moc to bolí, hlavně ta duševní stránka věci, opravdu by mi stačila ,,pouhá" psychická podpora a dostala jsem tak akorát kopanec.
Brečím tu a brečím, jak lehčí by bylo nebýt.