Přidat odpověď

Souhlasím, empatické jednání neznamená hluboké prožívání cizí osobní situace. K tomu, aby lékařku takovéto situace nezasahovaly, by měla mít pokud možno pravidelnou supervizi, aby to neřešila chladným odstupem a úsečností. Mít odstup od problému lze i při vstřícním, empatickém jednání, kdy beru v potaz názor a pohled rodiče.

A ještě k tady diskutovanému "rodič ví všechno nejlíp". Neví, ale zažívá své dítě v tisíci situacích, ve kterých ho lékař nikdy neuvidí. Takže zvlášť u věcí, u kterých není nález na první pohled patrný, má pohled rodiče svou váhu - a dobrý lékař by o něj měl stát, třeba i požádat rodiče, aby v klidu a v rodinném prostředí vyzkoušel nějaké drobné testy, které by mu pomohly udělat si celkový obrázek.

Perlička na závěr: za svůj životjsem se potkala sned jen s jedním skutečně nebetyčně arogantním a pitomým doktorem. Takhle v období chřipek mi naskočila na obličeji dost nepříjemná vyrážka, neměla jsem do té doby s kůží problémy a vyrazila jsem na vychvalované kožní (soukromé sanatorium). Doktor koukl, zeptal se, jak se mi to přihodilo, po pravdě jsem řekla, že netuším, on pravil "ale tušíte, vy dobře víte, z čeho to máte", vrazil mi mastičku a vyrazil mě. Takhle ponížená jsem se do té doby necítila snad nikdy, to sebevědomé obvinění, že mu lžu mě úplně rozhodilo. Dodnes nevím, co si myslel, že mu tajím, lámu si s tím hlavu už deset let

PS: po několika měsících, kdy se mi objevila zase, jsem na původ asi přišla - bylo to od přípravy čajů na nachlazení v príci, kdy jsem si vymačkávala neumytý citron a pak jsem si do dlaní opírala hlavu při koukání na monitor.