Přidat odpověď

Binturong, to myslím vážně. Protože následky vždy ponese moje dítě (případně já), nikoli ten lékař (byť studovaný). Na máloco existuje jen jeden názor, jen jedno správné řešení. Takřka vždy je více možností s různou mírou rizika. A to jak u diagnostiky, tak u léčby.

Lékař takřka vždy bere pacienta "podle tabulek", ale tam jsou průměrné hodnoty, které vznikají i z okrajů ať už dolů či nahoru...

Mám bohužel zkušeností s lékaři více, než je mi milo, a krom jedné nemocnice se mi nestalo, že by po mě opravdu někdo žádal informovaný souhlas. Vždy byl žádán souhlas (rozuměj podpis na papír, že jsem byla informována o chystaném zákroku, jeho rizicích a všemu rozumím a souhlasím s provedením zákroku), často to bylo s výhrůžkou /když vás hned neodoperujeme, dostanete sepsi a zemřete, to chcete? Jo, rizika? No, jako každá narkoza... apod./. A krom jednoho případu to nikdy nebylo s informacemi, natož snad s alternativou k zákroku/léčbě (za alternativu nepočítám, když mi lékař řekne, že dostanu sepsi a zemřu - to je zastrašování, které se nezakládalo na pravdě, protože ještě možnost existovala i jiná - ale to jsem se pak dozvěděla z lékařské literatury až po návratu z nemocnice...).

A příklad s učitelkou - ale samozřejmě i k metodám učitelky mohu mít výhrady a mohu s nimi nesouhlasit! A mohu to říci jak jí, tak případně jejím nadřízeným! Nebo máš pocit, že z peďáku jsi vyšla s patentem na rozum? Stejně jako studen medicíny vyleze po 6 letech ven s patentem na pravdu?

Ani doktor, ani učitel není božstvo, které bych měla bezvýhradně a slepě poslouchat a následovat. Jsou to jen a jen lidé, unavení, chybující, omylní. Ano, mají větší zkušenosti, ale rozhodnutí musím udělat já - ať už tím, že se vzdám zodpovědnosti a přenechám rozhodování plně lékaři nebo se pokusím získat alternativní názor.

A to, co čeští lékaři neumí, je komunikovat s pacientem - poučit ho, doporučit, ale nechat rozhodnutí na něm (výjimka jsou ty život ohrožující stavy, samozřejmě).