Přidat odpověď

Já to jako osobní útok neberu. Ale tak nějak "bohužel" jsem začala přicházet se zdravotnicvtím do styku až s těhotenstvím, porodem a malým miminem, a to je dost blbá doba na to, aby si člověk teprve začal uvědomovat, že se mohou mýlit a mýlívají, že se drží nějakých svých tabulek víc než zdravého rozumu, že se domnívají všechno vědět líp než já. Takže než jsem si to všechno uvědomila a začala držet svou zodpovědnost pevně ve svých rukách, stihli provést a prohlásit několik věcí a slov, o nichž mě zpětně mrzí, že jsem jim nezabránila nebo se jim dokonce podřídila. Vadí mi, že neberou pacienta (resp. jeho rodiče, je-li to dítě) jako partnera, že naopak jakoby berou jako osobní útok, když se opovážím s nimi diskutovat nebo dokonce nesouhlasit. Vede mě to pak k tomu, že na diskusi rezignuju a stejně si dělám věci po svém. Oni přitom mohou mít i pravdu, ale to se holt člověk přes takovou nějakou zabejčenost jaksi nedozví . Naštěstí jsme se zatím nemuseli potýkat s žádnou vážnou chorobou ani zraněním, to by holt bylo velké dilema, zda a co jim ještě věřit.