Přidat odpověď

Tak já jsem teda takové myšlenky neměla. Já jsem řvala a myslela si, že umřu, jediné, co mi jakž takž odávalo sílu, byl příslib, že v šest ráno se přijde podívat doktor a dopíchne mi kdyžtak epidural, který už dávno nefungoval. Byla jsem si jistá, že každou další kontrakci nemám šanci přežít a že už si toho musí někdo všimnout a to dítě ze mně vyrvat třeba krkem. Neudělali to, zbabělci, musela jsem si to odrodit sama Jediné, co jsem si užívala, byl pocit, že při každém stahu mačkám manželovi ruku a že by ho to taky možná mohlo malinko bolet.