Přidat odpověď

Mám dvouleťáka vzteklinu, začne dupat, nebo padne na zem a řve. Kdybych ho měla pokaždé plácnout, tak ho umlátím, takže ho nechávám, často je to o tom, že něco chce, já už mu to podávám, ale jemu se to nějak nezdá, takže mu to nechám někde, kde to vidí, jak se uklidní, tak si to vezme a ok. Pokud chce něco, co nemůže mít, tak to mu vysvětlím a pak ho nechám, ať si to zklamání odreaguje po svém. Venku ho naložím do kočáru a odjedeme. Občas brečí, že chce, abych ho třeba snesla ze schodů, což bezpečně umí, ale nechce se mu zrovna, a já mám třeba plné ruce odpadků nebo nečeho, takže ho nevezmu. U něj je blbý, že když brečí nebo se vzteká, tak zavírá oči, což na těch schodech je pěkně pitomý, máme takové elipsovité schody, které se na dvou místech stáčejí, takže ideál, takže se snažím všechno pustit z ruky a vzít ho, aby mi nespadl dolů, někdy se to nedá odhadnout, protože většinou chce všechno já sám. No, prostě klasika. Teď se mi občas vzteká ten starší, dneska udělal scénu, když jsme odcházeli z hřiště, od rána byl protivnej, byli jsme u doktora na kožním a on se bál, a já mu nedokázala vysvětlit, že se pan doktor jen koukne a nebude mu nic dělat, takže náročný den, jinak je to hodný, mírný kluk, ale už jsem toho měla plný kecky, ovládala jsem se silou vůle, ale ustáli jsme to, uf.