Přidat odpověď

Já ale nechci diagnozu. Chci vědět proti čemu vlastně stojím. Já vím že jsou zdraví a krásní. ale jsou taky hrozně živí, aktivní, neposedí, mě ignorují. Přestože mají nastavené hranice, pořád mají nutkavé chování dělat něco co nemají a to opakovaně, přes zákazy přes tresty, přes plácnutí na zadek... Já prostě chci vědět, jak s nima mám jednat, jak je mám vůbec něco učit, když je nic nezajímá na nic nemají čas ani trpělivost u toho chvilku být, jak po nich nemuset křičet a vyhrožovat jim nějakým zákazem aby si vůbec všimli, že se něco děje...Sakra přece nikdo nemůže žít 10let a víc v takovém napětí, které je od rána do večera... to není dobré ani pro nás jako rodiče ani pro ty děti... diagnoza je mi u prdele (s prominutím), když budu ale vědět, že to mají tak se mám od čeho odpíchnout... Víš jak si připadám neschopně? Když mám děti ve 3 letech co skoro nemluví, resp. mluví ale nikdo jim nerozumí,mají ještě plínu, u doktorů absolutně nespolupracují, každý na mě kouká jako na matku debila co není schopná si ty dva nevychované spratky dát do latě (i to jsem si už poslechla... dokonce i od rodiny). Já nechci omlouvat je, ani sebe, chci řešení které usnadní život nám i jim...