Přidat odpověď

Dobrý den, ráda bych se vypovídala ze svého trápení a budu moc ráda, když připojíte i nějaký názor.
Vlastně ani nevím, kde začít... Myslím, že jsem měla těžké dětství, ale to není to, co tu chci popisovat, možná někdy příště.
Je mi téměř 21 let, mám nádherného půlročního syna a moje mamka se se mnou kvůli tomu nebaví. A proč? Vždycky jsem měla ve škole vyznamenání a v 19ti letech poslušně odmaturovala na gymplu, moje mamka se těšila, jak půjdu na vysokou a budu mít skvělou práci a možná někdy i děti, i když ona sama si o svých dětěch myslí, že jí zničili život. Ale osud tomu chtěl jinak a já 3 měsíce po maturitě otěhotněla. Když jsem se to dozvěděla, byl už říjen, já nastoupila na vysokou školu, kde jsem ovšem rychle zjistila, že jsem obor špatně zvolila. Stalo se a ve světle nových okolností jsem se rozhodla, že škola prostě půjde prozatím stranou a já si užiju děťátko, na které jsme se od první chvíle s přítelem těšili. Bydlela jsem s ním u jeho mamky, která z toho překvapivě měla radost. Když jsme měli těhotenství potvrzené od doktora, vydali jsme se oznámit to mé mamce. Neměla jsem strach, vždycky mi tvrdila, že by mi s dítětem pomohla, i kdybych otěhotněla na střední. Jenže po větě, že bude babičkou spustila hysterický pláč, jak jsme jí to mohli udělat a že ona nechce být babičkou, že ze mě bude nedostudovaná káča, že jestli mám jen trochu rozumu, tak to dám pryč... Prostě jí nejvíc vadilo, že když se stanu matkou, tak už nikdy nedostuduju a budu sedět doma a jen rodit děti. Byla jsem jako opařená, nebyla jsem schopná jí na to nic říct a osobně to doteď nechápu. Doma jsem potom znejistěla, jestli opravdu děláme správně a hodně si pobrečela, ale říkala jsem si, že to byl jen šok a přejde ji to. Jenže ono ne, pořád mi volala, ať se toho zbavím, že 5. tt už je v pr..., že už je pozdě atd. Když pak i po měsíci řvala na mě i mého přítele, nevydržela jsem to a napsala ji jen sms, ať se ozve, až se uklidní, do té doby s ní nechci mluvit. Čekala jsem, že třeba za další měsíc se to srovná, ale ne. Když jsme se tam nakonec stavili pro poštu a náhodou nám otevřela, jen se zatvářila uraženě, zavřela dveře a poslala svého přítele, ať zjistí, co chceme. Došlo mi to :-( Tak už jsem nedoufala v usmíření a s mamkou nekomunikovala. Pak mi jen po bratrech vzkázala, ať si změním trvalé bydliště, že by přišla s mým porodným o přídavky. To mě už dorazilo úplně. Všichni mi tvrdili, jak vyměkne, až se syn narodí a bude první v porodnici, ale žádný zájem. Čas plynul a já se po nějaké době dozvěděla od bratra (opět), že je jí to všechno líto a vždycky při vzpomínce na mě brečí a ptá se, jak se mám... Ale já už prostě nevím, stojí mi to vůbec za to odpoštět jí? Je mi moc líto, že mám takhle rozhozený vztah se svojí mamkou, když se jí teď sama učím být svému synovi. Ale ta zloba, to že mě nechala v takovou chvíli samotnou, to, že jsem se celé těhoteství styděla (!), že čekám dítě, to mi v tom brání. I když na všem vidím i něco dobrého a vím, že bych se tak rychle neosamostatnila, kdybych se pořád spoléhala na svoji mamku. Po porodu jsme se odstěhovali na byt, já si k rodičovské ještě přivydělávám malou brigádkou a nestěžujeme si. Příští rok se hlásím opět na VŠ, nedokážu si představit sedět pár let jen doma. Jen ta máma mi chybí, nemám nikoho tak blízkého :-( Napsala bych toho ještě spoustu, ale to už by nikdo nečetl Každopádně, pokud jste se dočetli až sem, tak vám děkuji a moc si toho vážím a děkuju i za vaše názory