Přidat odpověď

Ahoj Andrejko,

zažila jsem něco podobného. Také jsem čekala, že s narozením dítka se vše uklidní a trvalo to ještě pul roku. Neodpustila jsem, páč to co mi říkala do telefonu, když jsem ležela v nemocnici a nevěděla, jak to s naším maličkým dopadne a ona si prosazovala to, že já musím být vděčná a chovat se podle jejích představ, to se prostě překousnout nedá a bolí to i po třech letech. Náš vztah už nikdy nebude jako dřív, teda z mojí strany, už to nedokážu a nemužu to chtít ani po mém manželovi. Ale začali jsme se opět normálně stýkat, i k nám jezdí, já jsem ráda, že jí zase mám a mohu jí zavolat a popovídat si, zasmát se a v neposlední řadě je fajn babička. Já bych si teda představovala, že když přijedeme jednou za čas na pár dní, že se nám bude věnovat více a né jen když má odvoz, ale na druhou stranu jsem štástná, že jsem samostatná, že umím obhájit naše štěstí. Nic jí nevyčítám, nikdy se nám neomluvila a já na to ani nečekám, vždycky měla a já už se smířila i s tím, že vždycky bude mít svoje pravdy. Přizpusobila jsem se tomu, ale jde to snadno, když jsem 600km daleko. Moc mi na našich záleží, at´ jsou jaký jsou, jednou bych si to strašně vyčítala... .Přijala jsem, že hold nejsem jako oni a proto jsem ustoupila a ustoupím zase, když to pujde, ale rodinu si rozvracet nenechám. Dělám si věci po svém, jen se snažím podat to našim tak, aby to lépe zvládli, přemýšlím o tom už jinak.