Přidat odpověď

Andrejko,
naprosto chápu, že jsi rozpolcená, jestli mamce odpustit nebo ne. Přečetla jsem všechny rady a komentáře, protože i já bych podobnou radu potřebovala... Už 3/4 roku se nebavím se svou mamkou, s kterou jsem měla vždycky báječný vztah a moc jsem ji milovala a obdivovala - byla skvělou mamkou i babičkou mé pětileté dcerce. (Jediný velký problém mezi mnou a mými rodiči je, že nechtějí pochopit, že můj bratr je gauner a násilník, na kterého jsem ve svých 21 letech podala trestní oznámení pro napadení - a nebylo ojedinělé. A tehdy jsem taky přišla na to, že mám nevlastního bráchu, o jehož existenci nám naši nikdy neřekli.) Bohužel před 3/4 rokem jsem v den svých 35. narozenin - poté, co proběhla fajn oslava - uslyšela, jak mě moje báječná máma pomlouvá před příbuznými, že s vlastním bratrem se nebavím a s nevlastním bratrem si jezdím na dovolenou, že jí to dělám schválně a kydala špínu nejen na mě, ale i na mého muže apod. Totálně mě to šokovalo a od té doby naše vztahy naprosto ochladly. Já byla tehdy ve 2. měsíci těhotenství a ona 14 dní věděla, že bude podruhé babičkou. Během následujících měsíců se naše vztahy kvůli mému vlastnímu bratrovi ještě více vyhrotily a za celou dobu až do porodu se mě máma nezeptala, jak se cítím, jestli to bude holčička nebo chlapeček... prostě nic. A nejhorší na tom je, že bydlíme v jednom domě!!! Takže jsme se potkávaly na chodbě, na zahradě... Moje dcera, která slyšela, jak jsme na sebe s mámou řvaly, s babičkou taky přestala komunikovat a nechce k ní chodit, ale mě i ji mrzí, že jsme ztratili babičku. Takže když se mi narodil syn, ani jsem svým rodičům neposlala smsku o jeho narození a oni ho také dokonale ignorují. Chlapečkovi budou tři měsíce, za celou dobu babička nakoukla do kočárku snad třikrát, děda ani jednou. Ale protože ta rána, kterou mi moje máma a táta způsobili, je tak hluboká a do nebe volající, já se omlouvat nebudu a ani nebudu dělat první krok. I když se blíží Vánoce a je to moc smutné, nebudu se usmiřovat jen proto, že jsou svátky. Stále čekám na omluvu a vstřícný krok ze strany mých rodičů. Možná se nedočkám a život uplyne, aniž by mé děti měly babičku a dědu, ale jsou věci, které se překousnout nedají a ten šrám zůstane v člověku navždy. Jestli ty uděláš první krok, tak tě obdivuji. Já si teď užívám skvělou dcerku, báječného synka a super manžela. Postavila jsem se na stranu své vlastní rodiny, ale ztratila tak babičku a dědu. Ale bez tohoto rozhodnutí bych nejspíš ztratila manžela, který už tu situaci v našem domě nehodlal dál snášet.
Bylo by to ještě na dlouhé povídání...
Chápu všechny, kdo ti radí, ať uděláš vstřícný krok ty, ano, je to pro tebe lepší než neodpustit, ale já tohle nedokážu. Takže já počkám, jestli třeba ty blížící se svátky spíš nevyprovokují k vstřícnému kroku mé rodiče - a když ne, vím, na čem jsem.
Držím ti palce.