Přidat odpověď

Já se bála vždycky strašlivě, měla jsem k tomu své důvody, jednou mě coby 17letou holku ve dvě ráno pronásledoval chlap, teda, já šla domů, jeho jsem viděla celkem v dálce, a šel úplně jiným směrem než já. Pak se cca za 10 min jen tak ohlídnu a chlap šel za mnou, tak 30metrů.. Byl to 100% on. Bylo to děsivé, domů jsem to měla ještě tak 300m, no došla jsem, ale byla jsem na pokraji zhroucení. Navíc to bylo na celkem pustém místě, kde pár let předtím zavraždili mladou holku ( pamětníci Ostraváci vzpomenou - v Porubě, zavražděná servírka).

Teď bydlím na dost divném místě, v areálu bývalého JZD, v celém velkém areálu bydlím jen já a dcera, jinak je tam pusto prázdno. Teda jen v noci, ve dne tam je pohyb (firmy atd.)
Když jsem se tam nastěhovala, sotva se setmělo, přestala jsem dýchat a chodila po špičkách, byla jsem totálně vynervovaná, dnes, po roce a půl, chodím o půlnoci venčit v županu své štěně, chodím pro dřevo... a v poho. Ani se v noci nezamykám, dveře mám obyčejné.

Zjistila jsem, že člověk když chce a musí, dokáže ovládnout svůj strach. Je to jen o pocitu. Už se bojím daleko míň a je to fajn pocit.