Přidat odpověď

Ja tedy dite nemam, ale snad muzu trosku popsat pocity tve dcery. Jako mala jsem s celou rodinou odletela do USA a byla dana do skoly, kde jsem se musela prizpusobit, naucit se jazyk atd. Nebylo mi tedy 5 nybrz 9 a tudiz si to docela dobre pamatuju.

Nemela jsem na vybranou. Vetsina veci, ktere jsem umela ci znala, mi tu najednou byla k nicemu. Od pohadek, oblibenych jidel, pisma (psaci tamejsi deti neumely) az po asi 3/4 vsech skolnich znalosti. Pocit zmatenosti a vykoreneny totalni. Kamaradky zadne.

Do toho vedomi, ze jsem v podstate exponat tridy - vsichni koukaji, co ta cizinka bude tak asi delat... Neumela jsem anglicky, vubec. Umela jsem YES a NO a to jsem pravidelne stridala. Prvni 3 mesice byly des, pak se to usadilo.

Zachranilo me skakani gumy a mala nasobilka (tu se tam totiz zrovna ucili). Abych vyrovnala handicap neznalosti jazyka, musela jsem byt LEPSI, v cemkoliv, ale hlavne v necem.

Jestli jsem doma vyvadela nebo ne si nepamatuju. Zato zpetne vim, ze jsem mela (a moje 5-ti leta sestra, ktera tam sla do 1. tridy samozrejme taky) 100% podporu rodicu.

Zpetne si uvedomuju, ze to nemeli vubec lehke. Penize zadne, dve male deti, anglicky umel a pracoval pouze tata. Ten najednou musel obstat v praci, uzivit rodinu a jeste tolerovat nevyzvanenou manzelku a deti. A snazit se nas vsechny naucit anglicky co nejrychleji. Z mamy se z VS zeny s vysoce kvalifikovanou praci stala najednou zena v domacnosti v naproste socialni izolaci - taky nic moc.

Jsem svym rodicum nesmirne vdecna, ze to pro nas tehdy udelali. Naucila jsem se jazyk, otrkala se a ziskala nezvratne presvedceni, ze v cizi zemi LZE obstat.

Nikdy ale nezapomenu na to, jakou podporu pro nas tehdy meli. Jak si uvedomovali, ze to nemame lehke a jak zvladli uridit svuj vztah a celou nasi rodinu skrz timhle zajimavym, velmi obohacujicim, ale taky nesmirne narocnym obdobim.