Přidat odpověď

Lassie, tak na to se budeš muset časem zeptat svých dětí. Já jsem do téhle fáze dospěla ve 3.třídě, ale každé dítě to má jinak a ne vždy je na výběr. Jsem v tomto ohledu dost militantní, silně mě poznamenaly zážitky s nemocí a ID mojí maminky. Já bych od těch 14 a výš dala půl království za to, kdyby byla zdravá a mohla chodit do práce. Kdybych mohla po příchodu ze školy být aspoň 2 hodiny sama a ona tam pořád nebyla, i když se máme moc rády. Kdybychom pořád nežili z ruky do huby, navzdory tomu, že můj otec královsky vydělával, ale byli jsme mu ukradení. A chtělo se mi řvát jak pavián, když mi někdo dělal přednášky o tom, jak se mám skvěle, když je se mnou maminka doma, má na mě plno času a může se mi věnovat. Nebo když někdo kázal jí, jak je na tom dobře, když nemusí chodít do práce. Od té doby jsem alergická na řeči o puberťácích, kteří se zalykají blahem nad tím, že mají pořád někoho doma. Sama za sebe směle prohlašuji, že být se mnou nějaký dospělý doma od těch mých cca 9 let výš (dobrovolně, aniž by k tomu byl donucen nějakými krutými okolnostmi), tak ho za to budu NESNÁŠET. Ani neznám nikoho, kdo by o něco takového jako dítě stál.