Přidat odpověď

Omlouvám se, nemám moc času projíždět starší příspěvky, proto zakládám vlastní téma. Zajímalo by mě, jakým způsobem nastavujete dětem hranice a při jejich porušení to řešíte?
Tak nějak nevím, co s tím naším rarachem (19 měsíců), pořád o tom přemýšlím a špekuluju. Mám pocit, že nedělám nic jiného, než na něj pořád ječím, aby nechal toho či onoho, on si z toho dělá tak akorát dobrej den. Zkoušela jsem všechno možný, ale zcela určitě mi nějaké způsoby unikly. Ještě je docela malý, některé věci zkrátka "přehlížím". Ale u něčeho už moc dobře ví, že nesmí (např. kroutit s knoflíkama u sporáku, vypínat topení, šahat na počítač apod.) a přesto to udělá, pak od toho se smíchem rychle odběhne a případně ještě s takovým nevinným úsměvem začne ukazovat a říkat "tytyty"...
Nezabírá: domluva, prosba, vysvětlení, "tytyty", zařvání, odtažení od neplechy, decentní plácnutí (ruka, zadek) ani pár skutečných na zadek. Napadlo mě řešit to "ignorací", dělat že jsem si ničeho nevšimla, ale to v těch nejzávažnějších situacích dost dobře nejde. Nedávno jsme kvůli zapnutýmu sporáku málem vyhořeli, zničil mi klávesnici na notebooku a takhle bych mohla pokračovat...
Vzhledem k prostorovým možnostem a Vaškový vynalézavosti nemám šanci např. aspoň ten počítač dát někam do výšky.
Takže bych byla ráda za tipy, jakým ještě jiným způsobem se dá takhle malému dítěti vysvětlit, že jsou určité hranice, za které už prostě jít nemůže. Myslím, že mu jinak dovolíme dost věcí, nicméně některé jsou zkrátka tabu.

K tomu se vlastně váže i záměrné "ubližování" - např. při přebalování se snaží nás kopat a má z toho hroznou švandu. Opět nevím, jak reagovat, většinou se automaticky chytnu za břicho s "auuauauau", ale taky už jsem se párkrát neudržela a jednu mu šoupla přes zadek. :(
Dost mě to trápí, mám pocit, že mi ta ruka ujede častěji, než by měla a nevím co s tím
Děkuju za rady, přečtu si to nejspíš až v pátek, tak jsem zvědavá, co do kdo napíše.