Přidat odpověď

Je třeba si uvědomit, že je ještě opravdu maličký.
Fakt je, že můj sedmnáctiměsíční vymýšlí taky stále větší ptákoviny a tak moje předsevzetí, že nebudu ta věčně peskující nervní mamina, se dodržuje stále hůř. V každém případě ale hodlám dodržet, že nebudu svoje dítě bít.
Já používám jako trest ohrádku. Je to takový "arest" - krátkodobé vězení. Ohrádku jsme už nepoužívali a tak jsme ji dali v ložnici do kouta, je ale stále sestavená. Pokud syn vysloveně pokouší hranice, varuji ho, že pokud nepřestane, půjde do ohrádky. Nepřestane-li, dám ho tam. Nemá to rád a pláče v ní, je to omezení pohybu, navíc můžu odejít z ložnice, takže i samota. Stačí mu opravdu chvilka a pak už chápe, jakmile opět řeknu varovně "půjdeš do ohrádky"...
Je fakt, že třeba při přebalování je vysloveně na snadě ho plácnout, spíš než ho dávat (tak jak je) kamsi do ohrádky. Ale já ho prostě bít nechci. Kroutím hlavou nad rodičema, kteří svoje dítě tlučou a pak se hrozně diví, že když se dítěti něco nelíbí, plácá je také. Prostě je napodobuje, dělá to, co u nich vidí. Tak ho ztlučou znovu...