Přidat odpověď

Kdysi jsem na rodině četla jeden příspěvek, na který teda přísahám.
Tohle je tzv. období batolecí příšernosti a to se prostě musí přežít. Jediné co můžeš udělat je zajistit, aby při tom nedošlo k moc velkým škodám personálním a materiálním, jinými slovy aby batole přežilo (Ty rovněž) a zařízení bytu aspoň částečně taky.
Mně pomáhá neřešit doma nic kromě poškozování spotřebičů a PC. Čím méně je těch "naprostých tabu", tím líp se jejich dodržování prosazuje. Když na dítě ječíš celý den, tak mu to splývá a neuvědomuje si skutečnou důležitost toho kterého zákazu. Náš junior má zakázaných fakt jen pár věcí a to okřiknutí je pak vzácné a v konkrétních opakovaných situacích, které si už uvědomuje, takže už ví co se po něm chce a poslechne.
A jinak je tohle škodění taky hodně o tom, jaký má dítě publikum. Opravdu hodně to podporuješ svými velkými odezvami na kde co. To on přesně chce, abys mu věnovala pozornost (protože v měřítkách dětí je i nařezání nebo vynadání od matky prostě forma pozornosti) a tak chování, kterým si Tvoji pozornost vynutí, on prostě používá čím dál víc. Fakt se mi osvědčila taktika ignorování (i u vztekání) tam kde to jde (a on to přestane dělat, protože nemá publikum nebo zjistí, že si tím pozornost prostě nevynutí), a hlavně tam kde dojde k prohřešku u kterého je stanovená už teda ta ostrá hranice, tak to vyřešit naprosto klidně a bez velkého tyjátru. Jasné a stučné NE, odnešení dítěte jinam, ale bez takové té omáčky typu "co to děláš, vždyť jsem ti tisíckrát říkala..., proč zase neposloucháš, já jsem z tebe úplně vyřízená atd." a bez velkých scén. Prostě tak, aby pro něj zlobení nepředstavovalo cestu k nějakým výrazným interakcím, cestu k mámině pozornosti.