Přidat odpověď

Teri,

vidíš sama, že plácání nemá (pozitivní) efekt, souhlasím s tebou. Jaký tedy jiný trest? Žádný. Podle mě trest v principu efektivní být nemůže. Efektivní je narušování hranic předcházet/nepřipustit, a když se to nepodaří uhlídat, nechat působit přirozené důsledky (což není vždy snadné, zvlášť u takového mrňouse, ale někdy zase jo - nechat ho sáhnout na přiměřeně horká kamna je zkušenost, kterou žádná hrozba nenahradí). Nepřipustit narušení taky není snadné, zvlášť když máš klidový režim. Já když čekala druhorozeně, nechávala jsem prvorozeného vyrůstat jako dříví v lese, jen jsem ho přebalila a nakrmila a jinak si hleděla svého (blinkání :)). Holt taková je doba, že není po ruce širší rodina, aby pomohla. Mně tedy pomohli jedni prarodiče, vzali si ho 2x na týden na prázdniny, ale to byla spíš nárazová než trvalejší pomoc.

Mona psala, že je ještě malinký a chceš od něj příliš. Malinký je a i když budeš reagovat dokonale, on pochopitelně na každu tu hranici narazí třeba 100x, než se ji rozhodne akceptovat. To ale neznamená, že je lepší "čekat, až bude mít rozum". Myslím, že není žádná věková hranice, do kdy ještě nemá a od kdy už má smysl hranice stanovovat. Pokud si takovou hranici vymyslíme, spíš tím dítě zmateme - proč jsem doteďka mohlo to a ono, proč teď už nemůžu? Snažím se usměrňovat děti odmalinka - nedovolit tahání za vlasy, kousání atp.

Souhlasím s tím "od-omáčkováním" zákazů, malé děti vysvětlování zatěžuje a ono "ne" se v nich rozmělní. Pokud je to víc než vysvětlování (takové to "já se z tebe zblázním, vždyť jsem ti už stokrát říkala, že... děláš mi to schválně nebo co...?"), tak to asi navíc i snižuje autoritu. Já teda vysvětluju (o rok a kus staršímu), ale jen stručně - "ne, na plotnu nesaháme, mohli bychom se popálit".

Dopočuruju formulovat zákazy (tedy spíš požadavky) pozitivně - tj. místo "tohle nedělej" nebo "tohle neděláme" říci "děláme raději tohle" ("ta louže se dá obejít" místo "nešlápni do té louže" - příklad z RaR, tedy třeba "rostlinky necháme vyrůst a ony pak krásně rozkvetou" místo "netrhej ty rostlinky" ). Další inspirace z RaR - nepoužívat zobecňující výrazy jako "vždycky", "zase", "nikdy" v kontextech "zase jsi to zkazil", "ty snad nikdy nepochopíš..." atp. - ty nesprávné chování fixují, berou motivaci snažit se dělat věci jinak a líp. Mnohem lepší je ocenit to správné, to nesprávné nanejvýš neutrálně okomentovat, ne obráceně. Ale to je jen špetka z té hluboké studnice, ze souvislostí vytržená.

Co se týče reagování bez emocí, nevidím to tak jednoznačně. Když si dítě "jen" testuje hranici, pak ano, je lepší nedělat kolem toho rozruch, protože ten může být právě účelem onoho testování (za předpokladu, že dítě má dostatek pozornosti a "nezneužívá" hranice k tomu, aby si ji získalo). Ale jinak si myslím, že dítě občas potřebuje zažít, že se zlobíme, že nás něco rozladilo - potřebuje si budovat jakousi emoční inteligenci a ta přece zahrnuje i emoce negativní.

Někdy má člověk tendenci spatřovat v chování dítěte schválnost, ztrácet trpělivost, pochybovat, zda není příliš přísný nebo naopak benevolentní. V této souvislosti se mi líbí nápad Rebeky Wildové (Svoboda a hranice, láska a respekt, Dharmagaia, 2010) dívat se na to dítě jako na živý organismus, který je přírodou naprogramovaný, aby jednal tak a tak, a že když tak jedná od přírody, jedná správně. Jinými slovy, pokud je pro nás obtížné mít respekt k ("takto zlobícímu") dítěti, zkusme v tom vidět spíš respekt k životním procesům. "Zlobení" je reakce na nevhodné prostředí, vytvořme tedy optimální prostředí, a pokud to nejde, berme ohledy na to, že se dítě přirozeně brání (nudě, samotě, přílišné starostlivosti,...). No a optimální prostředí nemá dneska doma vlastně nikdo, takže si myslím, že určitá schovívavost je na místě (ve smyslu pochopení, že se dítě chová jinak, než by se nám líbilo, ne ve smyslu, že mu vše dovolíme). A ještě bych zmínila, že mně samotné pomohla tahle knížečka pochopit, že děti často hranice ignorují proto, že jsme je nestanovili dostatečně vážně a důstojně. Často jen houkneme od sporáku "nesahej na ten počítač". Hodně pomáhá všeho nechat, kleknout na úroveň dítěte, navázat oční kontakt, oslovit a se vší vážností sdělit dítěti, že ho nenecháme na ten počítač sahat.

No mohla bych psát donekonečna, ale děti mě nenechají...
Přeju hodně trpělivosti a vzájemného porozumění