Přidat odpověď

Moji rodiče se starali o tátovu maminku. Vím, že mému tátovi to přineslo usmíření a zadostiučení. Jeho maminka ho totiž měla za toho "špatného" syna, který nestudoval, měl za sebou fůru průšvihů apod. Mívala výpadky, kdy nevěděla, kdo je kdo a mívala i světlé chvíle, kdy měla hlavu zcela čistou. A v jedné takové se tátovi omlouvala, že je jediný, kdo se o ni nakonec postaral. (Byť ta největší tíha byla na bedrech naší mámy, co to dalo/vzalo jí, to nevím, budu se muset někdy zeptat).
Mě to tehdy dalo možnost být s babičkou, předčítali jsem ji na střídačku oblíbené knihy (takže s trochou humoru mi to dalo i celkem slušnou znalost Nerudy) a k úplnému konci ji i lépe poznat. Dalo mi to taky určité poznání o tom, jaké je pomalé odcházení člověka. Těžké.