Přidat odpověď

Taky mám na babičku silný pouto, byla hrozně hodná, milá, obětavá, měla mě moc ráda. Je mi líto, že mě nepoznává, ale vím, že za to nemůže. Ona je i teď hrozně hodná, pořád děkuje, prosí a vůbec sama od sebe vyžuje málo služeb a pozornosti, ale už je ležící, tak si dovedete představit, co je to za práci okolo ní a taky nemůže být už v bytě sama, takže mamka je u ní uvázaná vlastně pořád. Babička říkávala, že má strach z toho, aby někdy nebyla úplně bezmocná a odkázaná na pomoc jiných a ono k tomu došlo..... O to víc se bojím, abych ve stejný situaci nebyla někdy já a už chápu, když se o někom řekně, že měl krásnou smrt. Jen bych se jí chtěla dožít ve zdraví a nemusela by přijít moc brzy.
Když tady čtu příspěvky těch, kteří měli postižené sourozence, tak chápu obě strany. Kamarádka měla a má od narození postiženou sestru a opravdu taky měla v dětství pocit, že byla odsunutá na vedlejší kolej. Z dnešního pohledu myslím, že určitě ne a ona to vidí taky jinak, jak to taky udělat jinak, když ten druhý opravdu vyžaduje víc péče a energie. Asi by na to měli rodiče myslet, že ty "zdravé děti" se můžou cítit odstrčený.