Přidat odpověď

Já vím. Když si vzpomenu na jednu takovou chatu za svého mládí (také nám bylo 17, některým tedy už 18), vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě při vzpomínce, co jsme vyváděli. (Kupodivu jsme to ve zdraví přežili a nedávno se tomu po dvaceti letech zasmáli.) Ale pokud zakladatelka píše, že ty kluky zná a spolu s ostatními rodiči usoudili, že jim mohou důvěřovat, asi vědí, co dělají. Ony nejhůře obvykle dopadají děti úzkostlivých rodičů, které tu důvěru nikdy nedostaly, do osmnácti nikam nesměly a potom se někde na VŠ utrhnou ze řetězu a skutečně si způsobí nějaký průšvih.