Přidat odpověď

Měla jsem to velmi podobně. Po tom, co ze mě dítě vyrvali kleštěmi a já ani nechápala, že už je venku jsem si jen říkala, doufám, že mi ho nebudou cpát k prsu. V tu chvíli jsem nesnesla, aby se mě kdokoli vůbec dotknul.
Rozumný dětský lékař při pohledu na mrtvolu=mě na otázku dětské sestry zda přiložit, jen zašeptal: „Raději teď ne“. (To jsem se dozvěděla až druhý den).

Za to, že dítě odnesli (s mým souhlasem) jsem byla vděčná. Mám z toho pocit, jako že tělo se zkrátka muselo dát dohromady, abych se o mimčo byla schopná postarat.

Kdyby mi dítě přece jen vnutili, asi bych měla pocit nenávisti sama k sobě, jak to, že odmítám své dítě, jak to, že ho nesnáším.
Takhle jsem ho mohla začít přirozeně milovat 