Přidat odpověď

Já jsem první porod měla na prvorodičku docela slušný, ale přišla jsem při něm o dost krve, jak jsem si přečetla ze zprávy o porodu, kterou mi buď záměrně nebo ne, nechali ležet na porodním lehátku, kde jsem byla, zatímco mi hledali pokoj a propouštěli někoho na rychlo domů, abych měla kde ležet. Ubytovali mně na šestilůžáku, kde děti nebylo možné mít, jen u sebe v posteli s tím, že mně kdyžtak později přestěhují někam, kde ho budu moc mít. Když mně večer přišli zvednout, byl u mně manžel a měli jsme synka u sebe, vyzvedl si ho, a odešli jsme se sestrou vedle do sprchy, tak jsem sebou pak málem švihla a sestra poslala manžela, aby mi přinesl nějakou čokoládu, abych se rychleji zpamatovala. První noc jsem ho u sebe neměla. Pak přes den jsme si pro ně chodily, odpoledne u nás byli. Večer pak brečel tak moc, že jsem ho šla vrátit , vůbec jsem si s ním nevěděla rady, bála jsem se, že mi spadne, slabá jsem byla hrozně dlouho. Pak už ten další den to bylo dobrý, jen jsme bojovali s kojením.
Druhého jsem u sebe měla od začátku, kromě nějakého toho času na vzpamatování se na sále, přesto že ten druhý porod byl pro mně subjektivně horší. Bylo to fajn. Přesto jsem byla a jsem víc spojená s tím prvním, dokázala jsem na dálku poznat, že se vzbudil a podobně. K mladšímu jsem ten vztah hledala dýl, takže si myslím, že bylo fajn, že jsem ho měla u sebe hned.
Oba mi dali k prsu takovým podivným způsobem, ani mi ho nedali na břicho, jen ho sestra držela, takže nula, v obou případech mně šili.
Jinak by ale bonding a rooming in měla být podle mně individuální záležitost spíš s tím, že by to mělo být spíš umožňované než opačně.