Přidat odpověď

jasně, není to žádná krásná, tvořivá práce, ze které by měl člověk úspěšný pocit že po sobě NĚCO zanechal. Ale je to práce která se dá dělat, dá se odejít s čistou hlavou a dá se s tím uživit.
Moje maminka v 56 letech šla právě do 3směnného provozu v automotive. Nic jiného jí nezbylo, 2 předchozí práce kde byla se zrušily (fabrika rozprodaná, obchod zavřeli). Než aby nedělala nic a měla důchod nula nula prd, šla radši tam. A to nikdy na 3 směny předtím nedělala, naopak, bývala vedoucí x-lidí. ALE - vzala to s humorem a sportovně - ne jako "životní prohru" ve stylu "kde jsem to já ubohá skončila", ale "ty tři roky do důchodu vydržím ať se děje co se děje, a nějaký buzerování od nadřízených pouštím jedním uchem tam a druhým ven". Mají to fakt docela šílený, v pátek kolikrát její vedoucí neví na kterou směnu v pondělí má nastoupit, chaos, zmatky, mraky externistů po kterých je potřeba vše opravovat...... ale mamka to vzala tak, že za ty peníze tam bude přesně ty 3 roky a 3 měsíce a že ji prostě nemůžou nasrat. Taky byla utahaná, chytla nějakou virozu a musela ji přechodit protože byla ve zkušebce.... ale zvládla to.

Totéž bych radila kamarádce - aby to vzala ne jako ponížení, trápení nebo tak, ale jako jednu časově ohraničenou periodu svého života, kdy tu práci prostě bude dělat kvůli penězům a ničemu jinému, a až se nějakým způsobem "zahojí", může si zase najít práci jinou.