Přidat odpověď

Budeš se divit, ale i o tomhle psali. Překvapivě uvedli, že než pár rovnou rozdělit, je třeba pracovat s ním. Protože se to na tom "odvrženém" dvojčeti může silně podepsat a děti se mohou naučit to, že jeden může být šťastný pouze na úkor druhého. Pouze cituju .
Jsou závažné důvody, které jsou vesměs respektovány - zhoršené chování jsou-li děti spolu, to že si trvale pomáhají nad únosnou míru a jedno de fakto "jede" na druhém, které už také sotva stíhá, potom situace, kdy dlouhodobě dvojčata netvoří žádné vztahy s dalšími dětmi. A pak samozřejmě tehdy, když obě děti vyčerpává nadměrná soutěživost. A i pak většina zdrojů (četla jsem jich dnes min. 30-40) doporučuje začít společně a pak případně dělit, ptž při rozdělení a nemožnosti při potížích děti vrátit k sobě je to velmi obtížné po všechny zúčasyněné. A navíc i tak doporučují de fakto "zkusmo", krátkodobě separovat a několik týdnů pečlivě hodnotit a sledovat chování a až pak rozhodnout. Záleží na individualitě - toto jsou pro mě opravdu závažné důvody, o kterých píšu že pak bych to zvážila. Faktem je, že když se ty studie očistily právě od efektu, kdy ty děti šli odděleně už na základě nějaké zkušenosti z rodiny (úmyslně), tak ty výsledky nebyly pro oddělené děti (hlavně MZ) NIKDY lepší. V evropských zemích je separace asi tak v 20%, v UK a USA je to trend, je to víc, ale zpětné studie vykazují, že silou separovaná dvojčata si mnohdy ten pocit oddělení a převálcování okolím (rozhodli o mně za mě) nesou desetiletí. Tzn. vše je o tom, že dá-li tomu někdo přednost, je to OK. Pokud je to nařízené zvenčí a děti se necítí dobře, může nastat u citlivějších stydlivějších dětí období stresu, deprese, pomočování...které přetrvává i za více než rok. Tzn. opatrnost opatrnost opatrnost.