Přidat odpověď

Tenno, souhlasím. Čím více dětí mám, tím menší význam přikládám výchově. Geny jsou silné, přes ně se nedostaneme. Když třeba kouknu na svou třetí dcerku, vidím, že má k dispozici hromadu hraček universálních, pro kluky i holky (pro holky méně pochopitelně, ještě chlapce nedohnala:), dává jednoznačně přednost holčičím, mezi stovkou klučičích hraček najde neomylně tu jednu holčičí, pak vleze do knihovny a chce jen knížky a hraček si nevšímá... co asi můžu udělat? Schovat dětské knížky? Nesmysl.
Naopak když jsem druhorozenému chtěla číst jako menšímu, tak dlouho do knih bouchal a trhal je, až jsem to vzdala a nechala ho jen hrát si...
Když jsem s prvorozeným chodila ven, jančil při směru na hřiště, chtěl jen na parkoviště a autobazary (pokud jsme doma nečetli), takže ve dvou letech už poznal bezpečně jakékoliv auto, protože má holt od mala perfektní paměť na znaky a informace, pokud ho něco zajímá, šrotuje mu to v hlavě rychle a spolehlivě.
Mohla jsem tomu zabránit, otázkou je, proč bych to dělala. Nechtěl mezi děti, dozrál na dětský kolektiv až po 3. narozeninách... každé dítě má svůj čas a cestu, stačí sledovat a vést.
Nejsou v tom sebemenší ambice. Jedině, aby byli šťastní, ať už je jeden intelektuál a druhý "ranař"