Přidat odpověď

Vokounko,

děkuji za názor. Ano, je to naše chyba, že jsme hranice nenastavili dřív, to nikdo netvrdí, ale člověk dělá chyby a má se z nich poučit. A my se poučili, že takhle dál už nechceme fungovat, že nám to zničí rodinu i partnerství. Manžel je z toho vysloveně špatný. Ono to totiž dlouhá léta fungovalo trochu jinak, než teď poslední dobou, prostě teď se to dost výrazně zhoršilo, předtím to bylo o normální výměně názorů a pohodové komunikaci. Když nastávají změny plíživě a pomalu, člověk si v denním kolotoči snadno neuvědomí, že to najednou přerostlo únosnou mez.

Ano, babi nejspíš žije v domnění, že je vše OK. Ale není to tak, že bychom celou dobu mlčeli, manžel i já své výhrady přednášíme, občas se s mámou chytí a zase se to uklidní. Dáváme jí ale také snad dostatečně najevo, že ji máme rádi, oceňujeme její pomoc a vážíme si toho. Nemyslím si, že když jí seberu denní péči o děti a zůstanu velice vděčná za občasnou výpomoc, že by se měla cítit podvedená nebo zneužitá. Urazí se a naštve, to ano, ale slovo jako podvedení bych nepoužila. A jak už jsem tu psala, nechceme udělat radikální řez.

A rozhodnout se žít ve svých 36 letech sám za sebe, mi rozhodně nepřipadá dětinské, ani (jak tady někdo psal) to není puberální třískání dveřmi. Nechám to řešit muže, on tuto debatu rozhýbal, a on je tím hlavním, komu vše vadí. A jedná se o jeho rodiče. Když je konflikt s našima, řeším ho zase já. Přijde mi to přirozené. Vrozená úcta ke starším lidem mi nedovolí říct "Babičko, tohle už jste přehnala", kdežto vlastní mámě jsem schopná říct "Nezlob se, ale tohle ne."