Přidat odpověď

Zerat, já nemám doma žádné andílky, mám 3 děti - 2 kluky ve věku téměř 7 a 4 a kousek, a 2,5 letou holku.
Kluci spolu hodně soupeří, dohadují se, soutěží, ale i si hrají. Starší syn má každý den nějaký kroužek, taky musí cvičit na flétnu, na kterou hraje přes rok už.
Taky je u nás někdy křik. Ale pravda je, že když jde do tuhého, jsem to já, kdo je srovná a koho poslechnou.
Taky znám vztekání a záchvaty téměř 7-leťáka, ale zas, prvda je, že mě to dělá minimálně, vlastně vůbec. Do tohoto stavu ho přivede vždy manžel, který se třeba zbytečně plete a mentoruje, když se dohadují kluci. Já je víc nechávám, ať si to vyřeší, bráním jen v silné agresi nebo nečetnosti, ne abych přiběhla a chtěla je zfackovat oba dva. To muž někdy udělá a celou situaci zhorší, pak tu ječí všichni.
To je chvíle, kdy šeptnu muži, že když to podělal, ať to napraví (abych jakože neshazovala jeho autoritu), a jdu si před dům zapálit.

Zerat, ty máš holky, a ty reagují jinak. Jsou jiné. Jejich ječáky a vztek jsou na jiné frekvenci. V tomto mám ráda kluky, ječí v přijatelných tóninách
Já to umím s kluky.
Trochu máme teď s manželem spory, protože buď je vše na mě, nebo napravuju škody po něm, nějak se mu výchova chlapců vymyká z rukou. Jde na to moc silou, silou mu kluci odpovídají, a ve finále je jen špatné ovzduší, a nic pozitivního z toho, protože ho neposlechnou.