Přidat odpověď

mono jsem na tom podobně, jen na řadu věcí jsem přišla až s druhou dcerou.
Nejstarší syn byl zlatíčko a dodneška je moc hodný šikovný, ale ten vzdor v první třídě přišel taky a na něj sem měla vysoké nároky, což se bohužel teď v jeho osmi letech zrcadlí na něm, snaží se být perfekcionalista, ač já to už dávno poněm nevyžaduji a špatně nese svá chybná rozhodnutí - ne prohry, ale pokud prohru způsobý svým špatným rozhodnutím.

Dcerka prostřední má ADHD s hyperaktivitou a od malinka byla velice náročná a komplikovaná a jak píšeš - určité zlobení očekávám, neočekávám poslechnutí na slovo, dávám prostor ke splnění... a hodně mi v tomto pomohla psycholožka, když jsem už s dcerkou nevěděla kudy kam.

teď máme třetí miminko a je to už teď kombinace obou starších dětí, ale vím, že už nic nemůže být horšího než první dva roky s dcerkou.

Synovi staršímu stačilo dát pohlavek, když už to fakt přepísk a věděl, že to přepísk, ale u dcery bytí je k ničemu.

Mimochodem rovněž jako ty, neslibuji co nemůžu splnit a vím to předem, když něco slíbím snažím se vždy to splnit, pokud se mi nezadaří, omluvím se - vysvětlím proč se tak stalo, případně vynahradím. Na děti reaguji rovněž hned, nenechávám vyplakat, o vše stačí říct jednou, potom ale rovněž očekávám spolupráci od nich a že když na ně mluvím mě vnímají.
Manžel reaguje na popáté, on prostě nevnímá, má to tak i u dospělých a pak vznikají komické situace, že já třeba uspávám mimčo, on sedí se staršíma v pokoji a oni si mu neřeknou o pití, čekají až já přijdu a o pití si řeknou mě. V poslední době, tedy manžel říká, proč neřeknou jemu, ale je to proto, že já reaguji - ikdyž třeba někdy negativně - ale reaguji na dotaz, prosbu hned.. a manžel než vůbec si všimne, že na něj děti mluví, tak už je věc hotová.

kolikrát starší 8mi letej vyhoví ségře 4 roky dřív, než manžel stihne vůbec zareagovat.

Ale jinak když nejsem doma, tak ho děti poslechnou takměr na slovo, pokud ale já doma sem, tak reagují a ohání se instrukcemi, které jsem zadala já a přes ně instrukce od taťky prostě nemá šanci: opáčí větou - ale mamka říkala, mamka dovolila.

Jinak zákazem občas hrozím, ale nedojde k němu. Vždy se nějak domluvíme a případně zákaz se dá u nás dobrým chováním a pomocí nad rámec zase anulovat.
Když už zákaz použiju, tak do odvolání - tzn nespecifikuji 1,2 5 dní, ale prostě do odvolání, což může být hodina, než podělají co mají nebo taky dva dny.