Přidat odpověď

Ve školství jsem byla asi 3 nebo 4 roky. Odešla jsem z něj jednak kvůli penězům, druhak kvůli nemožnosti uplatnění. Nevím čím to, ale vždy jsem měla na vybranou buď dojíždět nějakých 40 km (takže bydlet na ubytovně), nebo 20 km (a opět bydlet na ubytovně, páč rozumné spojení neexistovalo), nebo pracovat v místě, ale u těžce mentálně postižených dětí. Co bych dala za možnost pracovat s dětmi aspoň s normální inteligencí!! A když připočítáme faktickou nemožnost rozšíření vzdělání (mám střední pedagogickou a pak VŠ, ale nepedagogickou. Na VŠ pedagogicou mne k dálkovému studiu nepřijali, i když jsem z jednoho z oborů měla v té době doktorát na fildě na Universitě Karlově. To jsem fakt měla záchvat smíchu, protože moje znalosti jedna škola ocenila doktorátem, druhá seznala, že jsou nedostatečné. Nenašla jsem odvahu poslat jejich zamítací dopis na FF UK, aby viděli, jakým lidem teda ty doktoráty dávají). Takže jsem nakonec ze školství odešla a jsem mimo už přes 20 let. Nevrátila bych se ani za zlaté prase. Dneska mám sice o něco delší pracovní dobu, ale božský klídek, možnost seberealizace, minimální stres. Ano, práce ve školství mne sice bavila, ale ne práce s mentálně postiženými. Ono učit dítě 2 roky poznávat rozdíl mezi A a M a po dvou letech zjistit, že dítku je to naprosto šumák, že ani po dvou letech drilu nepozná, jesti je 1 více nebo méně než 2, to mne teda fakt neuspokojovalo.